6 fotek 
Tomáš Dimter překládá z němčiny, učí literární překlad na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, připravuje čítanku migračních autorů českého původu… Dost důvodů pro to, abych si s ním povídala o středoevropské literatuře a literární kritice jak v Česku, tak v Německu.
Tomáš Dimter Zdroj: uebersetzerkollegium.com
Roku 2005 vyšla Německá čítanka, kterou jste edičně připravil spolu s Jaroslavem Rudišem. Letos má vyjít Rakouská čítanka, prý připravujete ještě čítanku migračních autorů českého původu. Co vás k přípravě takové knihy vedlo?
Fór je v tom, že čeština je hrozně malej jazyk. A pro nás bylo zajímavé sledovat, jestli je vůbec možné, aby se autoři, kteří vznikli v tomto minoritním kulturním prostředí, prosadili, když budou psát v jazyce, který není jejich vlastní. Nebo jsou to autoři, jejichž kulturní zázemí je ovlivněno Čechami.
Které autory bychom v ní tedy mohli najít?
Třeba Lenku Reinerovou. Maxima Billera, který se narodil v Čechách a dneska je to jeden z nejbrutálnějších německejch autorů. Jana Faktora, Libuši Moníkovou… To jsou všechno lidé, kteří si přijali němčinu jako svůj jazyk. A zároveň je u nich možné sledovat, že byť němčinu zvládli naprosto dokonale, jejich gramatická struktura je hodně podobná češtině. Anebo Michael Stavarič, který umí bravurně česky a překládá do němčiny Petru Hůlovou, ten je pro nás také zajímavý. Přislo nám dobrý umožnit čtenářům ten náhled, že čeští autoři tu nejsou jen pro těch asi patnáct milionů lidí, ale že můžou oslovit i v zahraničí.
Německá čítanka Zdroj: labyrint.net
Našli bychom takovéto autory i jinde než v německy mluvících zemích?
Ano, našli bychom takové, co píšou anglicky, francouzsky, ale němčina je pro nás jazyk číslo jedna.
Kdo vznik této čítanky financuje?
Před dvěma lety jsme žádali na Ministerstvu kultury, ale nedali nám podporu. Oni radši podporují jiný typ literatury, nepodporují literaturu, která by mohla být zajímavá. Třeba ta migrační čítanka. Ale zatím nemáme podporu; Rakušani nám to típli, típlo nám to Ministerstvo kultury. Máme takový projekt: tady na translatologii (Ústav translatologie FF UK, pozn. aut.) to budeme se studenty překládat. V Ústí (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, pozn. aut.) nám zpracují bibliografické údaje autorů a na univerzitě ve Vídni k nim udělají medailony. Mohl to být pěkný projekt za málo peněz… Není, ale my to stejně uděláme.
Bylo by možné vytvořit knihu, již bychom mohli nazvat Středoevropská čítanka?
Myslím, že ano. Ale je to složité, existují různé teorie o tom, jestli střední Evropa je nebo není… Jiří Trávníček teď takovou čítanku připravil, takže pokud ještě nevyšla, tak určitě vyjde.
Jiří Trávníček Zdroj: slovnikceskeliteratury.cz
A vy jste spíše pro anebo proti myšlence střední Evropy?
Já si, i vzhledem k tomu, že jsem byl jedním z pořadatelů konference o střední Evropě v literatuře, myslím, že střední Evropa existuje a že existuje i středoevropská literatura. Otázka je, jestli to v tuhle chvíli není už passé. V dnešní migrační době málokdo řekne, že je středoevropan. Ale řekněme, že je to literatura, která se váže na bývalý prostor Rakouska-Uherska. Z těch starších autorů třeba Claudio Magris, Joseph Roth…
…a z autorů současných?
V té Trávníčkově čítance je například Peter Demetz.
A pokud byste takovou čítanku připravoval vy, koho ze současných českých autorů byste tam zařadil?
Asi Jáchyma Topola… Jinak by tam určitě patřila Libuše Moníková. Jako klíčová postava by tam byl určitě Hašek.
Libuše Moníková Zdroj: cbvk.cz
Migrační literaturu bychom snad mohli vymezit jako literaturu, kterou píší příslušníci minority jazykem majority. Vzniká tedy migrační literatura v současné době i u nás?
Kde by se tu vzala? Vyhnali jsme Němce, Slováky taky nemáme, Romy nelze brát jako minoritu ani náhodou. V úvahu by tedy připadala jenom vietnamská komunita, ale tak je orální, nikoli skripturální. V Praze je každý čtvrtý člověk Rus, takže šance by mohla přijít právě odtud. Eventuálně od Ukrajinců, Bělorusů… U nás migrační literaturu nemám a tak jsme o hodně ochuzeni. Hlavně o takovou tu reflexi, kterou člověk sám sobě nikdy dát nemůže.
Máme v dnešním Česku literární kritiku?
Máme. Jsou tady zajímaví lidé, kteří se sdružují okolo různých časopisů. Já osobně mám rád třeba Marka Vajchra, který pracuje pro Revolver Revue. Mám rád Daniela Vojtěcha, Karla Theina, který psal o filmu. Jako recenzenta mám rád Mirka Petříčka.
A co říkáte na tu běžnou, takříkajíc masovou literární kritiku?
Problém je, co chtějí noviny a časopisy. A ty nechtějí literární kritiku, vytěsňují ji ze stránek. Je to prostě showbusiness. Třeba v týdnu už teď bude literatura asi jen jako popkulturní žánr. A Mladá fronta… Jan Kábrt, v podstatě komická postava. Alice Horáčková, ta alespoň hodně čte. Ondra Horák v Lidovkách… Já jim to ale opravdu nezávidím, oni dělají hroznou práci. Mají rádi literaturu, čtou, hodně čtou, ale nemají prostor se vyjádřit. V každých novinách, časopise najdu člověka, který čte a má literaturu rád, ale nemá ten prostor.
Ilustrační foto Zdroj: archív Evy Markové
Čím si to vysvětlujete?
Dnes prodává hudba, film. Literatura není zajímavá, je minoritní. Nakonec se vytěsní a nebude se o ní psát vůbec. Pokud tedy nejde o popkulturní fenomén, jakým je třeba Dan Brown. Popkultura může lidi vrátit zpátky ke čtení. A pokud je to dobře napsaný popkulturní román, proč ne.
Co si myslíte o anketě Kniha mého srdce?
Výsledky se daly čekat. A mě připadá tenhle způsob mluvení o literatuře, snaha udělat z literatury show, v pořádku. Pokud by vedle toho existovaly náročnější literární pořady. Ale ony nejsou. Knižní svět, který dělá Pavel Kostík spolu s Ivo Šmoldasem, ten má servisní ráz. Slušný servisní ráz. To, co dělají Rejžek s Justem na ČRo 6 je výborný, a právě to mi chybí v televizi. Chybí mi normální literární magazín.
Denis Scheck Zdroj: e-kabatek.de
I takový magazín jde dělat noblesně, můžou tam být chlapíci v sakách, nemusí být nutně ošuntělý. Opět Německo: Druckfrisch, pořad, který dělá Denis Scheck. Malej, ušatej, tlustej chlapik, kterej formuluje statementy jak víno. Je nekorektní, je problematický, ale přiláká pozornost. Je to myslím jeden z posledních lidí, který dokázala spálit knihu. Což je zrovna v Německu docela scheisslich… Když Denis Scheck dělá rozhovor s islandskými autory, letí za nimi na Island, vleze do přírodního vřídla, kde sedí nějakej islandskej autor, Denis Scheck má na sobě oblek od Armaniho. Televize to zaplatí, je to show. A to tady chybí.
Mám pocit, že v Česku chybí vůle vytvářet takovéto pořady…
Víte, když tím pořadem oslovíte jedno procento diváků, tak je to málo. A soukromé televize, které by si takovéhle fórky mohly dovolit, tak ty už nedělají vůbec nic. O knihách lze hovořit zábavně a neprimitivně.
Řekněte mi: je něco, co by v tom rozhovoru mělo být a na co jsem se vás nezeptala?
Měla byste napsat, že německá literatura je skvělá. Lidi ji nečtou, nevím z jakého důvodu, místo toho čtou Mongoly, Kubánce… Německy psaná literatura je skvělá, není to jenom Jelineková nebo Grass. Můj největší kůň je Ilja Trojanov a jeho Sběratel světů, kterého tady kritici úplně zazdili. Je to jedna z nejlepších německých migračních knih vůbec, srovnatelná se Salmanem Rushdiem. To je prostě knížka, kterou by si měl přečíst každej.
(První část rozhovoru s Tomášem Dimterem si můžete přečíst zde)
Tomáš Dimter (*1974) studoval filozofii v Praze a Berlíně, germanistiku v Salcburku. V současné době dokončuje doktorské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a to u profesora Josefa Vojvodíka (Ústav české literatury a literární vědy). Je porotcem v soutěži Magnesia Litera, na Ústavu translatologie FF UK externě vyučuje literární překlad. Publikuje například na portálu iliteratura.cz anebo v revue Labyrint. Za překlad románu Thomase Bernharda Vápenka obdržel v roce 2005 Prémii Tomáše Hrácha udělovanou Obcí překladatelů překladatelům do 33 let. Mezi poslední knihy jím přeložené patří právě Sladkost života Pauluse Hochgatterera, SlávaDaniela Kehlmanna či Den co den Terézie Mory.
